Fontes
Pramenná základna pro výzkum hudební kultury dlouhého 15. století (c. 1380 – 1540) je velmi rozsáhlá. Notovaných pramenů bohemikální (tedy: v principu české) provenience se dochovalo několik stovek (pro bližší představu viz databázi LIMUP), k čemuž je nutno připočíst nejen prameny hudební nenotované, ale také mnohé další prameny obecně historické povahy. V projektu „Staré mýty, nová fakta“ se detailně věnujeme studiu pěti vybraných hudebních rukopisů, které rovnoměrně pokrývají uvedené období a zahrnují všechny typy repertoáru písemně tradovaného v pozdně středověkých českých zemích. Studium těchto pramenů má vést mj. k formulování metodologie relevantní pro interpretaci hudební kultury střední Evropy, která by napomohla k pochopení a plnohodnotnému začlenění reflexe české problematiky do mezinárodního muzikologického diskurzu.
CZ–VB 42
Vyšší Brod, Knihovna kláštera cisterciáků, rkp. 42
Vyšebrodský sborník
1410
Rukopis, který je již od 19. století reflektován odbornou literaturou (např. dodnes citovanou příručkou Analecta hymnica medii aevi), vstoupil do širšího povědomí především jako nejstarší dochovaný pramen několika desítek latinských duchovních písní (cantiones) a také písní českých (např. Otep myrry, Doroto panno čistá). Tři čtvrtiny jeho obsahu ovšem tvoří výběr chorálních zpěvů ke mši, hodinkovému officiu, procesí a dalším liturgickým obřadům jak podle cisterciáckého ritu, tak i ritu závazného pro pražskou diecézi. Detailní studium kodikologické struktury i repertoáru pramene umožňují nově interpretovat fungování pozdního chorálu, písní i vícehlasých skladeb v rámci liturgie. Díky tomu můžeme lépe porozumět významu jednotlivých hudebních druhů pro život řádové komunity i pro duchovní život laiků v době papežského schismatu, diskuse o reformě církve a bujícího obchodu s odpustky.
CZ–Pnm II C 7
Praha, Knihovna Národního muzea, rkp. II C 7
Jistebnický kancionál
20.-30. léta 15. století
Každý absolvent české střední školy určitě slyšel o Jistebnickém kancionálu přinejmenším při hodinách literatury, málokdo ovšem tuší, co je vlastně jeho obsahem. Nepřesně užívaný název kancionál odkazuje k souboru písní s českými texty, z nichž Ktož jsú boží bojovníci patří k neoficiálním národním symbolům. Rukopis jako celek je především zcela unikátní sbírkou liturgických chorálních zpěvů přeložených do češtiny, aby mohly být zpívány při bohoslužbách v některém husitském farním kostele. Oddíl duchovních písní s českými texty zahrnuje modlitby, výklad biblických příběhů nebo teologických problémů dobře srozumitelný i laikům, reflexi dobových události nebo písně tradičně interpretované jako válečné. Jistebnický kancionál velmi názorně ukazuje, že v jeho pozadí stáli tvůrci s elitním vzděláním, kteří si byli dobře vědomi síly hudby jako média pro šíření reformačních myšlenek již o 100 let dříve než v lutherském Německu. Naopak, skladby s latinskými texty zapsané na konci rukopisu naznačují, že i v husitském prostředí zůstala latina jazykem nejvzdělanějších společenských vrstev.
c. 1460
CZ–Pak 376
Praha, Národní archiv, fond Vyšehradská kapitula, rkp. 376
Vyšehradský kancionál (sborník)
Sborník jednohlasých a jednoduchých vícehlasých zpěvů (chorál, cantiones, cantus fractus) vznikl v katolickém prostředí ve velmi krátké době kolem roku 1460, jeho repertoár odráží hudební tradici českých zemí v 1. polovině 15. století včetně předhusitského období. O zápisy skladeb se postarala celá skupina písařů, přičemž některé kusy jsou zapsány nekoordinovaně v několika navzájem odlišných verzích a mnohé zápisy je navíc velmi těžké rekonstruovat. Pramen se jeví jako záznam repertoáru, který členové dosud neznámé katolické komunity uchovávali v živé paměti, otázkou zatím zůstává, co bylo podnětem k jeho zafixování v písemné podobě. Rukopis obsahuje také řadu dosud nerozluštěných textových přípisků, které by mohly pomoci objasnit neznámé skutečnosti týkající se fungování katolické církve v českých zemích na přelomu 50. a 60. let 15. století.
c. 1500
CZ–Pu 59 R 5116
Speciálník pražský
Rukopis, který zakoupila Národní knihovna v Praze do svých sbírek teprve v roce 1985, získal svůj název podle známého Kodexu Speciálníku (CZ–HK II A 7). I v tomto případě se totiž jedná o obsáhlou sbírku „speciálních“ zpěvů (jednohlasých i vícehlasých) ke slavnostním bohoslužbám, které se nezapisovaly do obvyklých liturgických knih, ale dochovaly se v samostatných rukopisech. Jádro rukopisu pochází z přelomu 15. a 16. století, mladší vrstvy až ze 2. poloviny 16. století. Přestože provenience Speciálníku není dosud známá, lze předpokládat, že sloužil po řadu desetiletí zpěvákům (školnímu sboru nebo literátskému bratrstvu) některého utrakvistického kostela. Unikátně dochované vícehlasé skladby napodobující kompoziční techniky franko-vlámské polyfonie, jsou jedním z důležitých dokladů recepce tohoto mezinárodně rozšířeného hudebního stylu v českém prostředí a stále čekají na své zhodnocení.
1530
CZ–CHrm 12580
Latinský graduál z Chrudimi
Na přelomu 15. a 16. století vznikly v utrakvistickém prostředí výpravné a finančně často velmi nákladné zpěvníky (např. Kodex Franus, CZ–HK II A 6), jejichž cílem bylo nejen zaznamenat hudební repertoár pro mešní bohoslužbu, ale také reprezentovat měšťanské elity. Tento typ rukopisů bývá označován jako „utrakvistický graduál“ a obsahuje nejen chorální zpěvy, ale také duchovní písně a moteta. Repertoár, jehož kontinuální tradici lze sledovat již od předhusitského období, je zaznamenáván v jakési pozdní vlně zájmu ještě ve 30. letech 16. století. Latinský graduál z Chrudimi je pozoruhodný tím, že uchovává překvapivě archaické verze mnoha zpěvů, což vzbuzuje otázky týkající se předloh užívaných k opisování skladeb a vztahu utrakvistické církve v tomto období ke starší tradici. Prameny z počátku 16. století často přinášejí jiná znění skladeb, ve srovnání s nimi se proto chrudimský graduál jeví jako dobře promyšlené „retro“.
