Vícehlasá hudba

Specifickým a zcela unikátním rysem hudební kultury českých zemí 15. století je vědomé pěstování hudebních druhů a stylů, které mají své kořeny v okruhu pražské univerzity na konci 14. století a se kterými se v okolních zemích setkáváme po roce 1450 zcela výjimečně. Do intelektuálního prostředí pronikaly podněty ze zahraničí jak v podobě konkrétních hudebních forem (moteta, kantilény), tak v rámci teoretických traktátů o menzurální notaci. Po husitských válkách (1419–1434), kdy dochází k znovuobnovení činnosti univerzity a kdy se formuje utrakvistická církev, se předhusitský repertoár společně s novými skladbami středoevropských autorů z období cca. 1420–1450 stávají „rodinným stříbrem” českých utrakvistů, základem jejich pozdějšího liturgického repertoáru a nositelem kulturní identity nové instituce. Na druhou stranu se české země stávají jednou z oblastí, která se ve 2. polovině století připojuje k recipientům nového hudebního stylu tzv. franko-vlámské polyfonie a která vyžaduje nejen náročnější kompoziční školení, ale také kvalifikované zpěváky schopné tuto hudbu interpretovat. Rukopisné prameny Kodex Strahov (1467–1470) nebo Kodex Speciálník (c. 1485–1500) dokládají těsné kontakty s významnými evropskými hudebními centry (především dvůr císaře Friedricha III. nebo dvůr milánských vévodů) a také recepci nových kompozičních technik v domácím prostředí, která je patrná především v oblasti písňového repertoáru (např. Náš milý svatý Václave, Ave pura tu puella, Buď Bohu chvála čest). 

Florilegium přináší miniedice typických ukázek vícehlasého repertoáru.