Pozdní latinský chorál

Jednohlasý latinský liturgický zpěv zůstal navzdory dramatickým historickým událostem a vytvoření české liturgie hlavním repertoárem pěstovaným v pozdně středověkých Čechách. Specifický historický vývoj však výrazně ovlivnil jeho profil a charakter. Od druhé poloviny 14. století zaznamenáváme poprvé v české historii výrazný nárůst nových liturgických jednohlasých zpěvů, složených pro nově zavedené svátky i pro slavnosti, které se těšily zvláštní popularitě (mariánské svátky, slavnost Božího Těla, čeští patroni apod.). Skladatelé se nechali inspirovat novým melodickým cítěním a vytvářeli nápěvy, které lze zřetelně odlišovat od repertoáru předchozích staletí. Změny lze pozorovat i v tradičních formách. Do mešních i hodinkových zpěvů se například dostávají formou interpolací strofické písně, které se mohly provádět i samostatně. Silnou kompoziční aktivitu pozorujeme především u mešních Alleluia a sekvencí, v repertoáru breviáře pak u rýmovaných oficií a hymnů. Na předhusitskou liturgickou tradici navázala na konci 15. století i utrakvistická církev, na jejíž půdě došlo k další – v české historii poslední – výrazné vlně kompozice chorálních zpěvů či úpravě zpěvů staršího data. 

Databáze  Repertorium sequentiarum Bohemiae medii aevi aktuálně zaznamenává ca 290 sekvencí z 25 rukopisů českého a moravského původu od 14. do 16. století. 

Florilegium přináši miniedice vybraných typických chorálních zpěvů složených či tradovaných v Čechách v 15. století.