Novodobá hudba s ohlasy husitství

„Tábor je náš program!“ Toto heslo spojené s jedním z hlavních proudů české politiky už od dob T. G. Masaryka lze přenést i do oblasti umění. Umělci často a rádi manifestovali svůj názor právě zpracováním tématu Jan Hus a husitství. Dávali tak najevo, k jakému společensko-politickému proudu vlastně patří. Téma jim poskytovalo možnost nacházet historické paralely mezi 19. a 20. stoletím na straně jedné a středověkem na straně druhé. Pokroky v historickém bádání dávaly impulsy pro formování identity obyvatelstva zemí Koruny české a později i Československa, postupně tak začaly vznikat vrstvy „druhého života husitství“. Nejpatrnější to bylo v oblasti nacionální, náboženské, sociální, historické a také v umění, hudbu nevyjímaje. 

„Druhý život Jana Husa a husitství v hudbě“ je sice převážně fenoménem české kultury, ale v 19. století mu nechybí ani evropský rozměr. Téma reformace, revoluce, sociálního a nacionální střetu inspirovalo zprvu hlavně spisovatele, dramatiky a výtvarné umělce, na ně navazovali skladatelé. Deficit v podobě relativně pozdně objevených autentických středověkých husitských hudebních památek vedl k tomu, že celá tradice začala růst z falza, tj. z pseudohusitské písně Těšme se blahou nadějí Josefa Theodora Krova a Václava Hanky. Obrozenecká společnost tolik toužila po středověké hudbě, že ignorovala pochyby o pravosti písně – její bojovný duch stačil k tomu, aby píseň byla označována jako Husitská, stala se jednou z nejpopulárnějších společenských písní a takto ji zpracoval i slavný Ferenc Liszt. 

Zatímco 1. polovině 19. století dominoval zájem o zhudebnění obléhání saského města Naumburg husity, tak po roce 1848 začíná převládat zájem o postavu Jana Husa a vylíčení skutečných či smyšlených příběhů z husitských válek. Cenzura dlouho téma potírala, ve skladbách např. nahrazovala jména Jan Hus a Jan Žižka postavami světců Václava a Vojtěcha. Také při pohledu na stovky husovsko-husitských skladeb zaujme na první pohled, že se téma výrazně čechizovalo a že zemsko-patriotická dimenze ustoupila českému nacionalismu. 

Husovsko-husitská tématika v hudbě pevně zakořenila v kontextu české hudby díky Bedřichu Smetanovi. V závěru Mé vlasti vytvořil určitý recepční vzor, originálními přístupy pak navázali další neméně slavní skladatelé (např. Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Vítězslav Novák). 

K různým výročím a událostem spojeným s husitstvím vznikaly skladby všech možných forem a obsazení, významným impulsem byly vždy okamžiky spojené s oslavou a ohrožením české státnosti (1918, 1938, 1938, 1945, 1968). Kvantitativně je soubor skladeb z 19., 20. a 21. století srovnatelný s tím, jaký evidujeme v případě hudební tradice svatováclavské (ta je ovšem výrazně delší). Obě tradice pak vykazují široké spektrum tvorby (vážná hudba, populární hudba), obě výrazně obohacovaly společensko-kulturní vývoj české společnosti. 

Tento projekt si klade za cíl veřejnosti blíže a komplexněji představit novodobý husovsko-husitský repertoár, rehabilitovat jeho význam v kontextu české hudební kultury, poukázat na jeho životnost a dostupnost.