Repertoár cantus fractus

Od konce 14. století se po příkladu okolních zemí i v Čechách ujala technika rytmizování jednohlasého latinského zpěvu („cantus planus”), pro kterou se v odborné literatuře ujal název „cantus fractus” (tj. „lámaný zpěv”). Jedná se bezesporu o přímý vliv vícehlasé hudby, která nejpozději od počátku 13. století pracovala s rytmickými modely, které mimo jiné umožňovaly koordinaci tří a více hlasů. Rytmizace se uplatňovala především ve zpěvech s pravidelnou strofickou strukturou (sekvence, tropy a hymny). Podobně jako v jiných středoevropských zemích se v Čechách tato technika s velkou oblibou ujala u nápěvu latinského Věřím (v rukopise zaznamenaného zpravidla s latinským incipitem Patrem omnipotentem, tj. Otce všemohoucího). Během 15. století se některé melodicko-rytmické modely natolik zažily, že je možné je identifikovat u různých zpěvů napříč celým repertoárem. Pro hudební historiky je tato oblast zatím málo probádaným terénem, a proto představuje jedno z centrálních témat projektu Staré mýty, nová fakta. 

Florilegium přináší miniedice typických ukázek zpěvů z okruhu cantus fractus doložených v Čechách v rukopisech od konce 14. století do počátku 16. století.