Uzavřený kruh? Muška jenom zlatá!
Viktor Velek
Určitě znáte ten pocit, kdy se kruh uzavře. Ten pocit něčeho dokončeného, uzavřeného, hotového. Dětem se možná na mysl vloudí „už je to uděláno, už je to hotovo“, gamblerovi stejné ikony na hracím automatu, spisovatel si oddechne při pohledu na svou novou knihu ve výloze knihkupectví a dlouho bych mohl pokračovat v podobných příkladech. Ve světě vědy je to složitější. To, co spojuje svět přírodních a humanitních věd je sice obraz oné cílové pásky, ale současně také posteuforický stav vědomí: pragmaticky upozorní na to, že výzkum vlastně žádný konec nemá. Je to tedy situace podobná sportu, kde rekord platí tak dlouho, dokud ho někdo nepřekoná sám držitel rekordu nebo někdo jiný. Obvyklá úvodní kapitola „stav bádání“ má de facto ten samý význam jako vydané noviny: už v okamžiku vydání patří minulosti. Jistě, výsledky vědeckého výzkumu mají jinou životaschopnost než denní tisk a nezávisí to jen na vědním oboru samém, ale i na okolních vlivech.
Proč jsem takto začal? Jistou euforii zrcadlící moment dokončení jsem pocítil nedávno. A to v souvislosti s mým zájmem o husovsko-husitské prvky v české hudební kultuře revolučního roku 1848. Do chorvatského vědeckého periodika jsem na konci ledna poslal aktualizovaný příspěvek na toto téma a 20. ledna jsem měl možnost poprvé představit veřejnosti část repertoáru v koncertní podobě doplněné komentářem. Jenže, mé oddechnutí si a vyhlížení nového příbuzného tématu z „druhého života Jana Husa a husitství v hudbě“ však netrvalo dlouho. Spíše ze zvědavosti jsem nahlédl do soupisu hudebních skladeb, které z fondu Knihovna Zdeňka Nejedlého sestavil kolega historik Tomáš Pavlíček. Do badatelny Masarykova ústavu a Archivu AV ČR jsem si tedy objednal skladby, u nichž název či autorství jednoznačně či náznakově odkazovaly na témata, kterými se zabývám. Vedle Lužice a české Vídně v pomyslném hledáčku uvízly i skladby se svatováclavskou a husitskou tematikou. A právě u poslední zmíněné skupiny jsem nejprve zajásal nad novým objevem, avšak o malou chvíli později… i svraštil čelo: uvědomil jsem si, že nedávno dokončené téma bude třeba aktualizovat – uzavřený kruh v podobě řetězu povolil, bude třeba přidat další očko a možná výrazně zasáhnout do dosavadní koncepční struktury. Radost a starost zároveň…
Dovolím si malou odbočku. Na husovsko-husitský repertoár roku 1848 můžeme nahlížet z různých perspektiv. Nabízí se otázka autorství, originality, transferu, kontextu užití, rozdělení dle obsahu a tak bych mohl pokračovat. Záměrně přeskočím k heuristice. Rok 1848 je především rokem společenských písní – ty nejrychleji reflektovaly aktuální dění. Nacházíme je v tištěné podobě zejména v podobě letáků a zpěvníků, viz dvě knihy vydané v roce 1948 k 100. výročí událostí, tj. Jaroslava Václavková: Písně roku 1848 a Miloslav Novotný: Letáky z roku 1848. Dohledatelné jsou i v později vydaných pamětech aktérů (např. J. V. Frič) či v knihách o nich (např. K. Havlíček Borovský), skryty jsou i v novinách a časopisech, nelze pominout ani syntetizující literární práce historiků, literárních vědců zaměřujících se na rok 1848 apod.
Písně nacházíme ale také v rukopisných pramenech. Ty jsou pochopitelně méně „nápadné“ než např. v roce 1848 tištěná dvojice Zpěvník Slavie (vydaný F. Šírem v Praze) či Slovanský zpěvník (uspořádaný V. Náprstkem a vydaný K. Ueberreuterem ve Vídni). O to zásadnější však jsou rukopisné prameny pro pochopení kontextu – tištěný zpěvník musel v této době s ohledem na nejasnou budoucnost a očekávání zpřísnění cenzury vyjít brzy (proto stručný rozsah a často bez notace). Musel též obsahovat výběr nejpopulárnějších písní a i ten nejodvážnější vydavatel cítil jisté meze při volbě obsahu (aneb… jak moc se léta cenzury vepsala do autocenzury).
Z rukopisných zpěvníků typu „1848“ jsou nejvíce známy tzv. Písně Baborovy a pak zpěvník Arnošta Förchgotta-Tovačovského. Na Baborův výběr upozornil jako první patrně novinář a polyglot Jaromír Václav Šmejkal v „bibli“ všech zájemců o dějiny české hymny, tj. v knize Píseň písní národu českého (1935). Šmejkal nebyl vědec a nepovažoval za nutné sdělit čtenářům, pod jakou signaturou se Písně Baborovy v Národním muzeu nacházejí. Našel jsem je před lety v podstatě náhodou a rozhodně ne pod názvem Písně Baborovy, což je pomocný název Šmejkalův – omlouvám se, ale budu na nějaký čas žábou na prameni a signaturu prozradím v připravované studii pro časopis Musicalia. – Po Förchgottově zpěvníku zatím pátrám, naštěstí byl podrobně zanalyzován Vladimírem Gregorem v samostatné strojopisné studii, jejíž jediný exemplář vlastní Vědecká knihovna v Olomouci (Zpěvníček Arnošta Förchgotta-Tovačovského, 1948).
Další rukopisné zpěvníky známe díky dvojici Vladimír Karbusický a Václav Pletka. Jejich zájem o českou společenskou píseň a též dělnickou píseň přinesl mnoho plodů. Patří k nim představení rukopisných zpěvníků, jejichž husovsko-husitský repertoár nějak souvisí s rokem 1848. Jde o písně starší, ale v roce 1848 opět aktuální nebo dokonce aktualizované. Někdy jde i o zápisy mladší, ovšem s tematikou vztahující se k událostem roku 1848. Sem patří dělnický zpěvník Václava Hukala z Jaroměře (In: Hradecký kraj. Sborník statí o přírodních poměrech a dějinných proměnách severovýchodních Čech, II, 1958, s. 325-342), zpěvníček sládka Jiříčka z Pardubic v Národním muzeu (uložen v Knihovně Národního muzea), tři rukopisné lidové zpěvníky z roku 1848 v okresním muzeu ve Žďáru nad Sázavou (In: Vlastivědný sborník Vysočiny, oddělení věd společenských, III, 1959, s. 133-153), této lokalitě se v tomto smyslu už v roce 1924 věnoval Bohumil Simonides (In: Český lid, XXIV, 1924, s. 380, 381).
Konečně se vracím k jádru pudla, tj. onomu objevu z fondu Knihovna Zdeňka Nejedlého v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR. A nyní nebudu „žábou na prameni“ tak jako v případě Písní Baborových. Signatura 12252ZN patří sešitku, jehož titulní strana zaujme okamžitě pravopisem: Zbyrka národních písni. Vedle názvu obsahuje tato strana ještě dodatek Františka Ninger. Jak se dostal sešitek do knihovny Zdeňka Nejedlého, to (zatím) není jasné. A není mi ani známo, že by sám Nejedlý (vlastními slovy „poslední velký husita“) tento pramen někdy zmínil. Autorství však více odhaluje poslední strana: „Psané v prázdnínách, na Modletíně roku 1848. Ján Kašpar, právník r. I.“ Evidentně zde máme zápisy vzniklé buď za revolučních událostí v Praze, nebo těsně po nich. Stačí vzpomenout na život Bedřicha Smetany – po porážce povstání z Prahy utekl (ovšem… už v srpnu téhož roku mu bylo povoleno založit vlastní hudební ústav/klavírní školu v centru Prahy).
Představme si obsah Zbyrky. Přeskočme úvodní veršovaný milostně-vlastenecký vzkaz „Neznámého“ své Barušce. Hned následuje text písně nadepsané Marseilka. Jde o dvanáct slok písně oblíbené v roce 1848. Autorství je sporné: v literatuře se vyskytují F. X. Hora (resp. F. A. Hora) nebo F. X. Horn (resp. F. X. Hron). Hypoteticky mohl být autorem i J. V. Frič skrytý za pseudonymem Jan Hron. Už úvodní sloka naznačuje bojovný charakter a též husitskou tematiku, to se týká i sloky desáté:
Vzhůru, Čechové, vlast volá do boje,
vsypmež na vrahy válečné nástroje,
kosy, cepy, sudlice,
píky, meče, ručnice,
srazme hlavy dolů co makovice.
Pomněte na Žižku a na Husité,
buďmež my i tak udatní synové,
v boji chceme pevně stát,
a se s vrahy stále rvát,
až náš prapor bude všude plápolat.
Po této známé písni následuje šestisloková Wálečná. Jde též o dobře známou píseň, začíná slovy Náš slovanský národ opět vstává… Známe i verze o jednu sloku delší. Jan Sekavec, jeden z básníků revoluce 1848, text narouboval na melodii písně, která se k nám dostala po roce 1830 z Polska. V textu se nacházejí opět palcáty, cepy, sudlice, k obraně vlasti volána je „lipanská mládež“, za centrum nové vlny odporu je označen Tábor. Hymnicky působí závěrečná sloka:
Povstaň, Žižko, povstaň, povstaň s Jenem,
/: až [ať] vrahy za hranice daleko zaženem, :/
Na rytířstvo vlastmilovný
opásej lid bojovný.
/: Jen vzhůru, jménem Páně,
Vlasti ku obraně. :/
Další písňové texty, tj. Zbor bojowníků (inc. Strašně bílý prapor vlaje…), Poňoukání k boji podtatranských Slowencůw (inc. Vzhůru bratři, vzhůru, vzhůru k boj) a Wálečná (inc. V zemi české čeká na sta reků…) husitské prvky neobsahují. – Nacházíme je až v Husitské, tj. ve slavné písni J. T. Krova. Nejde ale o jeho původní zhudebnění slov Václava Hanky, ale o sloky vzniklé až v roce 1848. Je to tedy typický příklad aktualizace staršího materiálu: místo původního „těšme se blahou nadějí…“ čteme „naděje se vyplnily…“. Čtyři sloky známé už od Havlíčka a z dobého letáku nacházely ohlas i v pozdějších letech.
Jedinou notovanou písní (ovšem „nehusitskou“) je neméně slavný Wystěhovanec. Alois Jelen zhudebnil text barona Villaniho, jedné z klíčových osob roku 1848. Úprava má podobu linky pro zpěv a klavírní doprovod.
Další tři písně jsou opět jen v podobě textu. Hned tu první, dvouslokovou s názvem Žiška [!], jsem objevil teprve ve Zbýrce! A právě tento výskyt ji činí výjimečným pramenem, byť i ostatní písně lze využít pro komparaci textu, analýzu rozšíření apod. Melodie bohužel známa není.
Užijme života, však žijem jenom čas,
ať je nás malá rota, /: však Žižka vstane zas :/
Rychle jen do boje, vítězství česká nás,
náš slepý vůdce napřed a Prokop za ním vraz.
Tam zírá Prokop bystře, až jme se lidstva mráz,
a pravý, brachu mistře /:jak málo je tu nás:/
Rychle jen do boje, zavzní Trocnova hlas,
ať hájí každý svoje, však žíti budem zas.
Závěr zpěvníčku tvoří texty písní Morawská (inc. Duch moravský libě vane…) a Přemyslovci (inc. Kde ste dnové slávy moravanské…) – ani v jedné nejsou obsaženy husitské motivy.
Co dodat? Zpěvníček má cenu primárně jako pramen k poznání hudební reflexe roku 1848, sekundárně pak obecněji jako pramen rukopisné písňové kultury. Někoho může zaujmout dílčími tématy, např. tématem slovanské vzájemnosti, moravanstvím, resp. velehradským kultem a tak bychom mohli pokračovat. V mém případě je to zajímavý pramen pro hledání stop husovsko-husitského tématu v české a evropské hudbě. Omlouvám se těm, kteří čekali detailní popis pramene – cílem tohoto blogu bylo na pramen hlavně upozornit a stručně ho charakterizovat.