„Pražský“ antifonář III D 10 a strasti zpřetrhaných tradic

Jan Ciglbauer

Centrálním objektem zájmu hudebních historiků budou vždy dochované prameny. Skutečnost, že si někdo někde zapsal (nebo nechal zapsat) nějaký repertoár, který měl nějakou funkci, je vždy výchozím bodem pro sociologické sondy do dobového hudebního života. Vedle samotného repertoáru bývá klíčové, kdo ho nechal sestavit a kde. Odpovědi se skrývají v kolofonech, jakýchsi dobových tirážích, a ve vlastnických poznámkách, které leckdy odhalují putování knihy z ruky do ruky a z knihovny do knihovny. O čem nám ale vypovídá, když se někdo pokusí tyto stopy skrývat? Pouze částečně čitelný kolofon posléze vytvoří řetěz badatelských hypotéz a konstrukcí, které suplují chybějící důkazy. Pozoruhodným příkladem těchto a přidružených jevů je antifonář z 15. století, který je uložen v Národní knihovně v Praze pod signaturou III D 10. Rukopis je dostupný v digitální knihovně manuscriptorium.com.

Na jeho samotném konci se nachází poškozená poznámka, která by za normálních okolností prozradila jméno písaře a místo sepsání, ale v této podobě ponechává značný prostor badatelské fantazii.

Praha, Národní knihovna, III D 10, 229v

V dneším stavu lze tuto poznámku číst následovně:

Exp<licit> fra/Era
sum/smu <…>im
sel de novo foro i<n> p<…>a

Knihu dokončil nějaký fra<ter?>. Bratr, tedy mnich? Nebo snad Erasmus? Z druhé části jeho jména víme jasně pouze <…>imsel. Tento člověk byl z nějakého „nového trhu“ v místě, jehož název začíná písmenem „p“ a končí „a“. Co si s tím počít? Začněme u jména <…>imsel. V dnešním Bavorsku můžeme narazit na příjmení Himsel a jeho variantu Himpsl. Tím se ukazuje, že ono „fra sum“ bude pravděpodobně „Erasmu“, čímž se dostáváme k rekonstruované podobě „Erasmus <…>imsel“. Písař antifonáře tedy podle všeho pocházel z jihoněmeckého prostředí. Tam se proto zaměříme při hledání „nového trhu“.

Přeložíme-li „novum forum“ do němčiny, dospějeme k názvu Neumarkt. Takto pojmenovaných sídel je velké množství, ale my můžeme rovnou přejít k Neumarktu v p<…>a. Ve více než staleté historii bádání o antifonáři III D 10 se objevila dvě čtení: Polonia a Praga. Co se čtení „Polonia“ týče, v dnešním Polsku se vskutku nachází městečko Środa Śląska (německy Neumarkt), pro jehož latinskou školu byl v 70. letech 15. století sepsán známý zpěvník (Neumarkter Cantionale). Neumarkt byl v této době součástí Slezska, které náleželo k Zemím Koruny české. Pokud by měl písař na mysli tento Neumarkt, použil by patrně označení „de novo foro in silesia“. Druhého kandidáta, Prahu, diskvalifikuje jak nejednoznačnost pojmu „novum forum“, tak výrazně „nepražský“ hudební repertoár.

Obrátíme-li svůj pohled do jihoněmecké oblasti, nemůžeme pominout dnešní město Neumarkt in der Oberpfalz v blízkosti Norimberku. Oblast Oberpfalz se na sklonku středověku označovala sice „palatinus“, ale je doložena i varianta „palatia“. P<alati>a! Na první pohled se podařila trefa do černého, ovšem je tu ještě jedna možnost. Název Neumarkt se užíval i pro oblast vně starých hradeb města Pasov, v okolí dnešní Ludwigstraße. Ve hře tedy zůstává i čtení p<asav>a nebo p<asavⁱ>a. Analýza liturgie a dalšího hudebního obsahu nakonec svědčí ve prospěch poslední zmíněné hypotézy.

Systematická katalogizace chorálního repertoáru – v 90. letech 20. století maďarský projekt CAO-ECE (Corpus Antiphonalium Officii) a dnes zejména databáze Cantus a projekt Cantusindex.org – a shromažďování informací o vodoznacích a papíru nám umožňuje vracet se k již zdánlivě vyřešeným případům i těmto pomníčkům "medievistické kriminalistiky". V případě antifonáře III D 10 je již od 90. let doloženo, že reflektuje liturgii pasovské diecéze: svědčí o tom pořadí zpěvů i kolekce světců, která je typická pro jihoněmecké prostředí. Analýza papíru v písňové části ukázala, že jako terminus post quem lze stanovit počátek 40. let 15. století. Rukopis je tedy bezmála o 50 let starší, než se dosud soudilo.

Na počátku bádání se dostavil mírný smutek, že dochovaná tradice české hudby 15. století přichází o jeden z nemnoha pramenů. Obzvláště, když Schola Gregoriana Pragensis v minulosti prezentovala dvě písně z III D 10 v kontextu české chorální tradice: Ave spes et salus na albu Ach, homo fragilis a nádhernou Frauenlobovu melodii Mater bonitatis z alba Adventus Domini. Nově zjištěné skutečnosti však odhalují hlubší autenticitu tohoto antifonáře, který podle všeho vznikl v těsné blízkosti utrakvistických Čech a v jednom z míst, kam se utíkala česká katolická emigrace. Česká hudební tradice se do antifonáře promítla výmluvným způsobem, který vypovídá mnohé o středoevropském kulturním prostoru těsně po husitských válkách. Jak se tento pramen nakonec ocitl ve sbírkách Národní knihovny, zůstává zahaleno tajemstvím. Poškozený kolofon ale naznačuje, že se rukopis v určitém momentu nacházel někde, kde nebylo žádoucí, aby byl zřejmý jeho německý původ. Určité indicie, jak se mohl dostat do Prahy, poskytuje skupina jihoněmeckých rukopisů, které do Prahy doputovaly jako součást knihoven zrušených jihočeských klášterů.

O pohnuté historii rukopisu III D 10 a bádání o něm pojednává autorova studie Ein Passauer Antiphonar in Prag, oder ein Prager Antiphonar aus Passau? CZ-Pu III D 10 als Quelle der Passauer Musikgeschichte des 15. Jahrhunderts, která již brzy vyjde v publikaci Musik und Liturgie in der Diözese Passau im Mittelalter, ed. Robert Klugseder (= Veröffentlichungen des Instituts für Kulturraumforschung Ostbaierns und der Nachbarregionen 73), Passau: Pustet, 2020.