Postřehy a poznámky z kolokvia – Nejedlého "Dějiny předhusitského a husitského zpěvu" (1904–1913) ve světle současného výzkumu české středověké hudby v evropském kontextu

Redakce SMNF

Dne 16. 5. 2019 se konalo první veřejné kolokvium projektu Staré mýty, nová fakta: české země v centru hudebního dění 15. století:

Nejedlého Dějiny předhusitského a husitského zpěvu (1904–1913) ve světle současného výzkumu českéstředověké hudby v evropském kontextu

Pořádané Ústavem hudební vědy FF UK spolu s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR v konferenčním sále Masarykova ústavu a Archivu AV ČR (č. B-110), Gabčíkova 10, Praha 8.

Detailní program kolokvia naleznete zde, navštivte také naši fotogalerii.

Zpráva o jeho průběhu z pera Hany Vlhové-Wörner vyšla v časopise Práce z dějin Akademie věd 2019, roč. 11, č. 1, zde.

Detailnější shrnutí jednotlivých sekcí vám přinášíme v tomto blogu.

Dopolední zasedání bylo otevřeno přivítáním účastníků ředitelem Masarykova ústavu a Archivu AV ČR Lubošem Velkem a úvodním proslovem vedoucí projektu Staré mýty, nová fakta: České země v centru hudebního dění 15. století Hany Vlhové Wörner.

Působivá a přesvědčivá historická narace Nejedlého Dějin
Úvodní sekci zahájil moderátor Viktor Velek zvukovou ilustrací „přesvědčivého projevu“ Zdeňka Nejedlého: záznamem jeho stručného pojednání dějin české hudby, ve kterém mimo jiné vyzdvihl výlučnou roli období husitských válek a jeho kulturního dědictví, jmenovitě chorálu Ktož jsú boží bojovníci, která, jak zdůraznil „je dodnes živá, dodnes vzrušující“.

Jiří Křesťan (Národní archiv), autor obsáhlé monografie Zdeněk Nejedlý: politik a vědec v osamění z roku 2012, ve svém úvodním slovu předeslal, že jeho ambicí nebylo zabývat se Nejedlým jako muzikologem. Klíčem k nezpochybnitelné působivosti a přesvědčivosti Nejedlého je podle něj vědecká kvalita, o kterou se Nejedlý opíral. Připomenul také, že Nejedlý od začátku vystupoval s velkým sebevědomím, které je možno sledovat již v jeho raných pracech včetně pojednání o předhusitském a husitském zpěvu, kde se razantně vyrovnává se svými předchůdci (např. Karlem Konrádem). Kvalitu Nejedlého práce vyzdvihly i první recenze (Chaloupecký, Hostinský) a k její potvrzení přispěla i skutečnost, že se již tehdy ve velmi raném věku stal členem učené společnosti nauk. Nejedlého pověsti neuškodila ani upozornění na určité chyby v interpretaci historických pramenů. Zde je potřeba zdůraznit, že Nejedlý neměl školení v pomocných vědách historických a že byl v této oblasti autodidaktem. Přesto mu práce s prameny získala respekt i u jiných badatelů. Dalším pozitivem byla Nejedlého metodologie, konkrétně jeho přesah do kulturních dějin, přístup, který našel širokou rezonanci ve veřejném prostoru. V pojednání o husitství a husitském zpěvu vycházel Nejedlý z Palackého paradigmatu (o výlučné roli husitství v českých dějinách), který byl respektovaný předními historiky, jakými byli Tomek, Goll, Pekař či Masaryk, a o který se opíral rovněž počátek marxistické historické vědy. Silným momentem bylo sepětí vědy s politickým programem, konkrétně s národním programem a národními úkoly. Akcenty v Nejedlého „narativu“ se přitom měnily. Zatímco jeho prvotní sympatie patřily straně středu, později se jeho sympatie obrátily ke straně táboritů.
Jiří Křesťan dále upřesnil, že se Nejedlý husitství odborně věnoval pouze do roku 1909, poslední svazek jeho trilogie (Dějiny husitského zpěvu za válek husitských) vyšel v roce 1913 se zpožděním. Od té doby mluvil již ne jako historik, ale jako politik a propagandista. Právě v sepětí historické argumentace s politikou spočívá zdroj síly a působnosti jeho výkladu, je ale je i zdrojem slabosti, neboť tak zde došlo ke zplošťování závěrů a tyto závěry se stávaly účelovými. Nejedlého výklad se zrodil uprostřed hlavního proudu českého myšlení, sepjetí s politikou mu přineslo kýženou autoritu, bylo ale příčinou oslabení jeho myšlenkové síly.

Hana Vlhová-Wörner připravila pro dopolední setkání komentovanou kapitolu Nejedlého Dějin předhusitského zpěvu (1904), tak, jak je potřeba ji číst na základě dnešních znalostí. Cílem tohoto dokumentu bylo ukázat, že 1) Nejedlého Dějiny jsou vzhledem k dnešním znalostem dalece překonané a 2) že se v Nejedlého výkladu setkávají konkrétní fakta se správnými, nepřesnými a zcela mylnými výklady. Některé z těchto dnes klasifikovaných „omylů“ se skutečně zakládají na objektivní neznalosti středověké hudby na počátku 20. století, ovšem jiné (například důkazy o vlivu lidového zpěvu na některé středověké latinské liturgické zpěvy) jsou pouhou Nejedlého nepodloženou spekulací. Celý dokument je přístupný zde.

Následující diskuse se obrátila k celé řadě témat, která se dotýkala Nejedlého jako badatele o starší české hudbě, Nejedlého jako muzikologa obecně, ale také jeho složité osobnosti. Moderátor bloku Viktor Velek společně s Jiřím Křesťanem diskutovali o Nejedlého charismatu a jeho složitém vztahu k vlastním studentům. Jiří Křesťan připomenul osobní vzpomínky významných osobností (např. Vítězslava Nezvala) na Nejedlého působivé přednášky a vyzdvihl schopnost Nejedlého používat řečnické obrazy, jeho širokou paměť a v neposlední řadě i jeho neuvěřitelnou píli a přísný denní rytmus, díky kterému pracoval velmi efektivně. Jak podotknul, nelze však dnes zamlčet jeho zjevné mravní prolákliny, které vedly od počátku jeho kariéry ke konfliktům; duchovní odcizení lidí (žáků, kolegů), kteří šli svou vlastní cestou, vnímal negativně. Nejedlý si také kladl obrovské až nadlidské úkoly. V určitých obdobích života psal několik knih najednou, trpěl depresemi, pocity nedocenění, a pocitem nedostatečné podpory ze strany rodiny. Stanislav Tesař (FF MU) v této souvislosti podotknul, že pro pochopení Nejedlého díla je klíčové postižení Nejedlého jako osobnosti a jeho osobnostně psychologického profilu.
Petr Nejedlý (Ústav pro jazyk český AV ČR) komentoval dokument Hany Vlhové-Wörner a zeptal se, zda Nejedlého znalosti středověkého hudby byly srovnatelné s tehdejšími znalostmi na zahraničních univerzitách. Hana Vlhová-Wörner vysvětlila, že hlavní potíží s Nejedlého Dějinami není jejich výpovědní hodnota na začátku 20. století, nýbrž skutečnost, že byly beze změny přetištěny v 50. letech. Nejedlého Dějiny dnes není možno brát jako fakticky správný dokument, nýbrž chápat jako pramen své doby.

Následující diskuse se zaměřila na témata související s širokou Nejedlého činností:
Josef Tomeš (MÚA) připomenul Nejedlého podíl na postavení pomníku B. Smetanovi a jeho vztah k českému spisovateli Viktoru Dykovi. Z pléna se ozval dotaz na počátek Nejedlého Smetanovského výzkumu, na který odpověděl Miloš Zapletal (FPF SLU a PedF UHK) a vysvětlil, že rané články Nejedlého ukazují na inspiraci Charlottou Masarykovou a jsou ovlivněny protestantskou etikou, kterou se Charlotta Masaryková snažila promítnout na Smetanu. Pozornost se na konci obrátila opět k Nejedlému jako složité osobnosti, a jeho animozitám k některým z jeho současníků.

Druhý dopolední blok otevřeli svými příspěvky Peter Morée (ETF UK), Stanislav Tesař (FF MU) a Viktor Velek. Hlavním tématem diskuze bylo Nejedlého vlastenecké pojetí výkladu středověké a husitské hudby.

Teolog Peter Morée zahájil svůj vstup citátem z proslovu komunistického politika a spisovatele Ladislava Štolla, který při pietním aktu ve strašnickém krematoriu (14. 3. 1962) mj. hodnotil Nejedlého práci na zpracování dějin (před)husitského zpěvu jako „průkopnický čin“, vyzdvihoval u zemřelého cit pro sociální význam hudby a zpěvu, zmínil i vztah politiky a estetiky v díle Z. Nejedlého. Morée pak navázal citátem z proslovu komunistického politika Jiřího Hendrycha, ten mj. zařadil Nejedlého na konec linie vedoucí od F. Palackého, B. Smetany přes A. Jiráska k B. Němcové, nechyběl ani odkaz na roli dělnické třídy a zdůraznění faktu, že Nejedlý „[…] od dob své mladosti měl nejvřelejší poměr k těm epochám národních dějin, které znamenaly vzepětí zdravých pokrokových sil našeho lidu, především pak husitství se stalo osou jeho života.“

Morée pokračoval názorem, že pomyslné prokletí Z. Nejedlého spočívalo v tom, „[…] že si ho komunisti osvojili, že se nechal osvojit, že inkorporoval komunistický režim do svého pojetí českých dějin.“ Řečník upozornil na to, že nikdo neměl tak zásadní podíl na zformulování obrazu husitství jako Z. Nejedlý, resp. se to týkalo i obrazu českých církevních dějin. Jako příklad užil husitské filmy režiséra Otakara Vávry – citáty z nich a citáty z děl Nejedlého se objevovaly na demonstracích proti církevním restitucím (viz obrazová prezentace). Za problém Morée považuje i naše vnímání Betlémské kaple – ta se nezasvěceným zdá být pouhou rekonstrukcí. Upozornil na manipulativní pojetí její výzdoby, tj. na malby s výjevy z Jenského kodexu. Ten získalo Československo darem v 50. letech 20. století z NDR a výběr sledoval požadavek prezentovat náboženství jako touhu po moci. Krátce se Morée zastavil i u známého příměru Nejedlého „komunisté jako dědici husitů“ a demonstroval na tom Nejedlého názor, že vše podléhá mocenskému boji. Krátce se také zastavil u Nejedlého členění českých dějin. Nejedlý podle něj navazoval na Palackého, Masaryka, Denise a další, ale novum lze spatřovat v „[…] odmítnutí náboženského rozměru českých dějin“, podle Moréeho Nejedlý nechápal Husa jako teologa, ale „[…] jako českého člověka s velkou hloubkou“. V závěru nastínil tři možnosti toho, jak se „vypořádat se Zdeňkem Nejedlým“:

Zapomenout – a to proto, že je kontumovaný, neoddělitelný od politické deformace české společnosti; tím však problémy nezmizí, jen se upozadí.

Vybrat to nejhodnotnější z Nejedlého příspěvků k muzikologii, historii, … ale ignorovat ideologické výklady; zde je nebezpečím selektivnost.

Uznat, že Zdeněk Nejedlý je všude a podrobit ho důkladné kritice.

Stanislav Tesař považuje Nejedlého spisy s vazbou na (před)husitskou hudební kulturu za „nesporně závažný počin“, zdůraznil kontext filozofického a historického myšlení s vazbou na charakter doby vzniku a upozornil, že i po 100 letech jsou Nejedlého spisy celistvě předmětem našeho zájmu. Svou řeč Tesař pojal do schématu tří poznámek a dvou otázek a zaměřil se na oblasti koncepce, rozsahu a syntetismu.

V úvodu poukázal na to, že Nejedlého spisy byly reakcí na podobně tematicky zaměřené spisy Karla Konráda. To je dle Tesaře důvod, proč nelze pohlížet na Nejedlého spisy jednorozměrně „vlastenecky“ a proč je nutno řešit současně metodologický a ideologický rozměr, neopomíjet vazbu „věda – společenský život“ a osobně-psychologickou stránku. Dospěl tak postupně k otázce, jaký typ vlastenectví vlastně Zdeněk Nejedlý představoval?

Střet mezi Konrádem a Nejedlým byl podle Tesaře zvnějšku především povahy metodologické, spíše procedurálně-technické. Z vnitřní perspektivy byl ale střet motivován rozdílnou ideologií. Tesař poukázal na vývoj českého historického myšlení, problematiku přístupu k „pravosti Rukopisů“, na fenomén „smyslu českých dějin“. Zdůraznil, že Nejedlý do výzkumu dějin hudby aplikoval nemuzikologické metodologické postupy; toto výstižně upřesnil zjednodušením myšlenky Nejedlého „ne heuristika, ale filozofie dějin je rozhodující“. Podle Tesaře Nejedlý souzněl s filozofickým výkladem dějin gollovské školy („historie je pouze jedna“). Proto Nejedlý „vyčistil s veškerou důkladností svého historického umu 14. století od všech Konrádem přiřčených duchovních písní a přesunul je s výjimkou těch nejstarších do husitského 15. století. Výsledky pozdějších výzkumů však daly za pravdu Konrádovi. Dějiny husitského zpěvu se tak staly školským příkladem problému, se kterým se věda potýká již od samého počátku své existence a tím je problém ideologického zneužití výkladu vědeckých poznatků.“ Toto je podle Tesaře větší problém než Nejedlého nepřesnosti a různá přehlédnutí: „Repertoár duchovní písně se stal Nejedlému dokladovým materiálem pro zdůvodnění kulturně-historických tezí.“ Podle Tesaře se publikováním spisů o husitském zpěvu Nejedlý přestal o problematiku zajímat, šlo o „jednorázový a účelový zájem“. Z toho všeho podle řečníka plyne otázka, kterou nejedlovský výzkum nemůže obejít: „Jsou Nejedlého pochybení povahy metodologické, nebo produktem ideologického záměru?“

Dále byl otevřen problém poměru vědy ke společenskému životu. Zdánlivě to není důležité, ale pro vývoj české (hudební) vědy to dle Tesaře důležité je, už jen s ohledem na vývoj česko-německého soužití, vznik české univerzity apod. „Nejedlému se hudební historie stala hlavní muzikologickou disciplínou.“ Šlo o pojetí kulturně-historické, kdy Nejedlý vysvětluje hudbu na pozadí všeobecného vývoje národní kultury. Česká muzikologie se tedy podle Tesaře začala díky Nejedlého přístupu vyvíjet jako historická disciplína s osou „husitství, čeští bratří a národní obrození“ a tento přístup byl považován za cestu ke společenskému uznání oboru. Proto se Nejedlého spisy v době vydání staly předmětem kladného hodnocení odborné i laické veřejnosti.

Viktor Velek se ve svém příspěvku soustředil převážně na komentáře již vyřčeného oběma předřečníky. Nejprve se vrátil k otázce „osvojení komunisty“. Dle Velka šlo mezi oběma stranami o postupný proces, komunisté byli vůči Nejedlému zprvu opatrní (nebyl dělnického původu, vysokoškolské postavení považovali za elitářství atd.). Následně se vrátil k vávrovské filmové husitské trilogii – nepodařilo se mu ověřit (ani díky konzultaci s Ivanem Klimešem), že by Nejedlý zasahoval například do scénáře (odborníci z řad historiků se podíleli na úpravách scénáře prvního československého historického velkofilmu Svatý Václav z roku 1930). Dále přešel k otázce „Jak se vypořádat s Nejedlým?“ – podle jeho názoru je slovo „vypořádat se“ dokladem toho, jak i dnes využíváme vokabulář Zdeňka Nejedlého.

Dalším bodem se Velek vrátil k typologii vlastenectví. Podle něj je důležité u Nejedlého reflektovat to, jak obtížně se vyrovnával s „vlastenectvím slučitelným s trůnem“ (např. jeho spor s Josefem Sukem), ovšem spor s Vítězslavem Novákem byl jiného charakteru. Už při oslavách svých 40. narozenin byl Nejedlý veřejností chápán jako „moderní vlastenec“ a po roce 1918 Nejedlý podle Velka „lustroval“ své kolegy právě podle svých přestav o tom správném vlastenectví, považoval se „za dobrého strážce čistých ohňů“ a ve své osobě syntetizoval obrozenecké vlastenectví (Jirásek, Rais, Smetana), radikálně-socialistické vlastenectví a masarykovské pojetí. Fenomén „národní pospolitosti“ chápal jako cestu k překonání rozporů (národnost, sociální téma apod.). Jistým resultátem vnitřního zrání Nejedlého bylo podle Velka to, že chápal „boj za práva dělníků jako vlastenecký úkol dneška“. Nejedlý hledal spojnice mezi dělnictvem 19. a 20. století a husitským obdobím (revoluční aspekty, síla lidových mas apod.) a dospěl ke zkratce „komunisté jako dědici nejlepších národních tradic“. Velek upozornil na to, že Nejedlého vlastenectví doznalo nové podoby ještě za jeho válečného exilu v SSSR (otázka soužití Čechů a Němců v jednom státě, odsun apod.) a upozornil na Nejedlého syntetizující pojetí pojmů „pokrokovost, lidovost, vlastenectví“. Nejedlý díky ideologickému zaujetí sám sebe chápal jako „posledního husitu“, neváhal bolševictví chápat v určitém úhlu pohledu i jako „moderní husitství“ a považoval husitství za „nejslavnější období českých dějiny“. To je jasný odkaz na Palackého pojetí českých dějin a vliv pozdního národního obrození. Dále řečník citoval z knihy Idea vlasti, národa a slávy v díle Bedřicha Smetany (Jan Racek, 1947) – citáty demonstroval to, jak brněnská muzikologická škola přistupovala kriticky k výkladům Nejedlého. Dále se krátce zastavil u Nejedlého jako pokračovatele „teorie národní hudby“ Otakara Hostinského a u toho, jak Nejedlý mladé generaci po roce 1945 vytýkal „odnárodnění“.

V diskusi poukázal J. Křesťan na překrývání různých forem vlastenectví Z. Nejedlého a také na to, že komunisté k Nejedlému přistupovali otevřeněji až od 30. let 20. století v souvislosti se změnou obsahu vlastní politiky (mj. akcent na národní tradice). P. Morée vyjádřil přesvědčení, že se Nejedlý komunisty nechal osvojit, že se nijak výrazně nevymezil. Podle něj vlastenectví Nejedlého ovlivnil i prožitek obou světových válek, rozpady dvou států a k radikalizaci dospěl ve smyslu filozofie „dějiny mají sloužit jako motivace k nalezení kontinuálního základu“. M. Zapletal poukázal na problém „Nejedlý a náboženství“, tedy na antiklerikalismus a návrat k „prvnímu křesťanství“. Marie L. Neudorflová otevřela problém česko-německého soužití a vlivu na vlastenectví obou etnik, V. Velek se krátce zastavil u toho, že pražská německá hudební věda husitský výzkum Nejedlého přehlížela, resp. mu nevěnovala pozornost. S. Tesař v diskusi naléhal na věnování pozornosti pojmům „lidovost, umělost, lid jako tvůrce“ a doporučil interdisciplinární přesah. K otázce vztahu „Nejedlý a KSČ“ pak položil otázku, zda byl Nejedlý jako člen KSČ komunistou? Podle Tesaře ne, určitě ne marxistou z hlediska metodologie a v kontextu KSČ reprezentoval minoritní proud intelektuálního levičáctví a odmítal Masarykův koncept náboženství. J. Tomeš se závěry S. Tesaře souhlasil a doplnil několik postřehů k osvojování elit různými stranami v meziválečném období. Na rozdíl od V. Kopeckého ale Nejedlý byl ideologem s oporou v desítkách let práce s veřejností. H. Vlhová-Wörner zmínila, že dějiny středověku Nejedlý prezentoval jako sled krizí a reforem („à la výpis z trestního rejstříku“) a různé krize pojímal značně zkresleně, tj. pro podporu svých závěrů (ideologický aspekt). V. Velek problém lidovosti demonstroval na příkladu chorálu Ktož jsú Boží bojovníci (vzdělání autora, interpretace...) – Nejedlý ale dost manipulativně tvrdí, že to je produkt prostého lidu.

První odpolední blok, který moderovala Hana Vlhová-Wörner, byl věnován tématu Nejedlý – muzikolog, medievista. Do centra pozornosti se dostala Nejedlého muzikologická akribie, konkrétně jeho paleografické schopnosti, určení datace a provenience klíčových rukopisů a odborná terminologie. Diskusní příspěvky přednesli tři muzikologové, kteří s Nejedlého přepisy středověkých zpěvů úzce pracovali: Stanislav Tesař (FF MU), Jan Frei (Filosofický ústav AV ČR) a Jan Ciglbauer. Jan Ciglbauer uvedl, že v Nejedlého Dějinách je možno nalézt takřka všude svévolné ohýbání písemných pramenů, nahrazování dokladů fabulací, neznalost srovnávacích pramenů, nepozornost a další nešvary vědecké práce. Předložil několik konkrétních ukázek z Nejedlého publikace, příklady Nejedlého použití diplomatického přepisu, který ovšem upravoval, aby eliminoval chyby v rukopisech. Jako problematičnější pokládá místa, kde Nejedlý na základě chybného přepisu vyvozuje mylné závěry: jako příklad posloužila pasáž o tropu k Benedicamus Puer natus in Betlehem, v jehož třídílné formě (AAB) Nejedlý viděl – z našeho dnešního pohledu chybně – vliv minnesangu. Na ukázce melodie tropu Regina celi inclita, která je užita i ve skladbách středověkého Záviše, pak Jan Ciglbauer demonstroval Nejedlého účelově různou interpretaci jednoho hudebního idiomu: kritický pohled v pasáži věnované pozdnímu liturgickém zpěvu, který však chybí v pojednání o Závišovi. V závěru poukázal Ciglbauer na Nejedlého nedůslednou práci s datacemi pramenů, jak lze například sledovat v části věnované sbírce písní v závěrečné sekci rukopisu 42 z Vyššího Brodu.

Jan Frei ve svém diskusním příspěvku obrátil pozornost k Nejedlého přepisům jednohlasých písní. Hned v úvodu předeslal, že Nejedlého paleografické chyby jsou počtem úměrné vzhledem k množství přepisů, které pořídil, a s ohledem na stav znalosti paleografie na počátku 20. století. Problém přepisu rytmu jednohlasých písní a Nejedlého přínosu ukázal na známé písni Ktož sú boží bojovníci, kterou současníci již v 19. století znali z Jistebnického kancionálu a z Mladoboleslavského tisku z roku 1566. Nejedlého přepis nejednoznačně zapsaného rytmu v Jistebnickém kancionálu zohledňuje dobové rytmické vzorce a je tak prokazatelně lepší než u jeho předchůdců (např. Karla Konráda). Jak Jan Frei poznamenal, Nejedlý také jako první rozpoznal, že menzurální notace je v českých pramenech použita jako „pragmatická“ notace, tj. délky not jsou zaznamenány spíše orientačně než s ohledem na systém. V Nejedlého přepisech písní, vypracovaných do roku 1909, kdy práce na Dějinách uzavřel, je vidět znalost posledních publikací ze začátku 20. století. Jeho přístup se například shoduje s metodou přepisu, kterou uplatňoval ve svých pracech Hugo Riemann.

V posledním vstupním slovu poukázal Stanislav Tesař především na Nejedlého zásadní podíl na vznik a rozvoj české hudební hymnologie, zdůraznil, že Nejedlý si zaslouží zvýšenou pozornost dnešních badatelů a vyzdvihnul následující čtyři aspekty:

Nejedlému nelze upřít, že posunul předmět výzkumného zájmu dopředu a zavedl, spolu s Dobroslavem Orlem, nové badatelské postupy (srovnání se nabízí například s předchozími publikacemi otištěnými v časopise Cyril);
Nejedlého nadkonfesionální přístup k předmětu, ve kterém se liší například od německé hymnologie, pro niž je důležitou otázka funkcionality duchovní písně s ohledem na její možné užití v liturgické praxi;
Nejedlého pozornost k formální podobě středověké písně a její systematice;
Nejedlého ediční aktivita: ve druhém vydání z 50. let dvacátého století směřuje čtvrtý a pátý díl k 6. dílu, který představuje edici Jistebnického kancionálu.

Bohatá diskuse se zaměřila především na Nejedlého přínos české hymnologii. Hana Vlhová-Wörner upozornila na to, že písně jsou v Dějinách přepsány dvakrát, v závěrečné části (diplomaticky) a přímo v textu (z našeho pohledu „správně“ a v moderní notaci). J. Frei reagoval na kritickou poznámku vůči Nejedlého diplomatickým přepisům s tím, že Nejedlý na tento přístup ve své publikaci upozorňuje. Uvedl také příklady, kdy Nejedlý nejedná „kategoricky“ a navrhuje různé přepisy jednoho zápisu. S V. Velkem, který otázku „kategorických soudů“ uvedl v předchozím bloku, se shodl na tom, že Nejedlého fabulace a dokreslování příběhu nastupuje především při historických výkladech, jako například při interpretaci užití disonancí ve středověkých vícehlasých skladbách. J. Ciglbauer dále upozornil na různou úroveň Nejedlého přepisů, která pravděpodobně odpovídala stupni jeho konkrétního zájmu. V závěru se diskuse opět obrátila k Nejedlého metodologii, padla otázka Nejedlého role jako „učitele“ menzurální notace Dobroslava Orla, Petr Nejedlý přispěl stanoviskem k Nejedlého přepisu staré češtiny, který – s ohledem na dobu publikace – nelze označit jako problematický či vysloveně chybový.

Poslední blok kolokvia byl věnován problematice psaní dějin hudby na přelomu 19. a 20. století jako kontextu k Nejedlého Dějinám husitského zpěvu.

Miloš Zapletal (FPF SLU a PedF UHK) představil Nejedlého práce z oblasti české hudby 19. a počátku 20. století, které vznikaly současně s Dějinami. Hudební historiografie byla v Nejedlého pojetí především kulturní historiografií zaměřenou na hudbu, torzo smetanovské monografie z let 1924-33 podle Zapletala ukazuje, že autor předpokládal, že Smetanova hudba sama vyplyne z kontextu. Publikace je nejplastičtějším obrazem národního obrození, ale nedozvíme se v ní mnoho o hudbě samotné. Miloš Zapletal dále komentoval Nejedlého knihy Zdenko Fibich - zakladatel scénického melodramu (1901), Dějiny české hudby (1903), malou smetanovskou monografii z roku 1903, dále přehledové a kritické práce Zpěvohry Smetanovy (1908), Česká moderní zpěvohra po Smetanovi (1911) a monografii o J. B. Foerstrovi (1910). Připomněl též, že v době bojů o Dvořáka stál Nejedlý v čele protidvořákovského tábora. Miloš Zapletal též zdůraznil opomíjenou skutečnost, že Nejedlý byl jediným českým muzikologem a kritikem v období 1860–1918, který vytvořil komplexní a koherentní koncepci české moderní hudby. Za pravou hudbu považoval Nejedlý na základě vnitřní spřízněnosti tvorbu Fibicha, Foerstra a Ostrčila, neboť měla být prostoupena Smetanovým duchem. Naopak hudba Dvořáka a jeho následovníků podle něj tyto rysy postrádala. Nejedlého koncept Zapletal vyložil jako paralelu k Bibli, neboť Smetana byl považován za mučedníka (obdobně jako v historiografii např. K. Havlíček ). Nejedlý obdivoval německou hudební kulturu (je autorem monografií Wagner z roku 1913 a Mahler z roku 1916), česká moderní hudba podle něho může existovat pouze tehdy, bude-li na výši hudby evropské (tj. německé). V Nejedlého textech ovšem není přítomen antisemitismus. Zapletal představil též Nejedlého projekt z roku 1907 na vybudování Českého hudebního archivu jako centrálního hudebního muzea, které by zahrnovalo pozůstatky hudební kultury českých zemí až do roku 1860, poté už pouze hudbu českou. Nejedlého přístup k hudebním dějinám Zapletal hodnotí jako tradicionalistický. V závěru svého příspěvku zmiňuje, jak se proměnilo hodnocení Nejedlého muzikology ve 2. polovině 20. století (od sakralizace až ke kritice) a že jeho spisy byly recipovány i mimo české prostředí (např. v Jugoslávii).

Lenka Hlávková se věnovala situaci hudební vědy na přelomu 19. a 20. století v Praze v kontextu mezinárodního vývoje oboru a na úvod představila syntetický pohled na počátky výzkumu staré hudby v publikaci německé muzikoložky Anette Kreutziger-Herr Ein Traum vom Mittelalter die Wiederentdeckung mittelalterlicher Musik in der Neuzeit (Böhlau Verlag, 2003). Výzkum byl v 19. století motivován jednak praktickými aspekty (cecilské hnutí a zájem o chorál nebo vokální polyfonii), ale především ideou pokroku, kdy současnost byla považována za poslední vývojové stadium a poznání minulosti znamenalo pochopení předchozího vývoje. Významnou úlohu v počátcích formování oboru hrála Praha a přední osobnosti oboru, které zde působily (A. W. Ambros, G. Adler, O. Hostinský, Z. Nejedlý). Hlávková podrobněji komentovala historiografické práce uvedených autorů, zaměřila se na jejich interpretaci dějin hudby před rokem 1600 a postavení lidové hudby ve starších obdobích. Pro dokreslení dobové literatury k dějinám hudby dále seznámila publikum s několika tituly dnes již zapomenutých autorů 2. poloviny 19. století z fondu knihovny Ústavu hudební vědy (FF UK), které byly ve své době opakovaně vydávány a širší veřejností recipovány (autoři: Arrey von Dommer, Bernhard Kothe, Robert Musiol, Otto von Keller). Nejedlého pojetí dějin souzní s konceptem pokroku, což autor explicitně vyjádřil v předmluvě ke spisu Dějiny české hudby (1903). Hlávková považuje za inspirativní pro další uvažování o Nejedlém historiografické spisy Hugo Riemanna, stejně tak dosud nereflektovanou problematiku vztahů mezi mezi českými a německými reprezentanty hudební vědy, kteří na konci 19. století současně na pražské univerzitě působili (O. Hostinský, G. Adler), a jejich pojetím oboru.

Hana Vlhová-Wörner seznámila přítomné s obsahem inaugurační přednášky zakladatele hudební medievistiky Friedricha Ludwiga, kterou pronesl při nástupu do funkce profesora hudební vědy ve Štrasburku v roce 1905 a ve které formuloval hlavní úkoly výzkumu středověké hudby. Ludwig se na rozdíl od dosud převažujícího zájmu o středověkou hudební teorii obracel k praktické hudbě, německá medievistika se podle něho měla věnovat veškerému mezinárodnímu repertoáru. Ludwig považoval středověký chorál za organickou záležitost, zabýval se otázkami transkripce neum a vyrovnání se se základními prameny. V oblasti světské hudby (trubadúři, truvéři, Minnesang) měli podle něho lingvisté náskok před muzikology, kteří byli konfrontování s problémem přepisu melodií a rytmu. Repertoár středověkého vícehlasu a snaha po rozluštění dosud neznámých notací přispěly k rozvoji hudební paleografie. Ludwig se věnoval muzikologii celý život, po 1. světové válce působil v Göttingenu. Cíle jeho programu se mu podařilo splnit a dodnes je považován za zakladatelskou osobnost německé muzikologie, na kterou navázala i muzikologie americká, kde byla až do 80. let výrazně přítomna tradiční linie zaměřená na výzkum pramenů, repetoáru a ediční činnost.

V diskusi byl připomenut vliv Rolandovy monografie o Beethovenovi (1905) na dobové pojetí skladatelských osobností včetně Smetany (Jarmila Gabrielová), což kvitoval Miloš Zapletal, který spatřuje přímý vliv recepce Rollanda na Nejedlého generaci. S. Tesař zmínil chybějící analýzu poměrů české a německé muzikologie (což platí též v hymnologii), „není proto zřejmé, kdo čím oboru přispěl“. Zajímal se také o případnou publikaci přednášky F. Ludwiga. Dle H. Vlhové-Wörner probíhá v současné době na Max-Planck-Institut ve Frankfurtu nad Mohanem výzkumný projekt zaměřený na dějiny oboru, v rámci nějž by jistě stálo za to vydat přednášku jako pramen s komentářem, neboť je zajímavá hlavně pro německou muzikologii. S ohledem na recepci Nejedlého považuje V. Velek za důležité texty Eggebrechta a Karbusického (Wie deutsch ist das Abendland), Nejedlého pak vymezuje proti Riemannovi.

Hana Vlhová-Wörner připomněla, že muzikologové na začátku 20. století měli diametrálně odlišnou představu o středověké hudbě než máme my dnes, diskuse se dotkla metodologických problémů práce s notovými prameny a jejich vztahu k dobové znějící hudbě. Každá skladba byla považována za opus perfectum, teprve kolem roku 2000 vycházejí publikace zmiňující podíl improvizace. I když i dnes píšeme pouze o tom, co zachytily rukopisy (část dobové praxe), toto vědomí nás od generace ZN odděluje. S. Tesař k tomu oponoval, že napsané není improvizace, že se jeho zápisem jedná o hotové dílo. Dle H. Vlhové-Wörner může být improvizace přítomna, protože prameny mohou být deskriptivní, nebo preskriptivní. L. Hlávková ilustrovala na repertoáru písní v 15. století, že skladby zachované ve velkém množství pramenů mohou odrážet tradici. Vzhledem k tomu, že hudba umožňovala přetváření a další vklad, je třeba uvažovat o této hudbě jako tradici. Takové fungování shledává S. Tesař u lidové písně, kde však vyvstává otázka utenticity. I v období 19. století nachází M. Zapletal různé úrovně otevřenosti repertoáru.

Další diskuse se vrátila k tematice kontextu Nejedlého odkazu. V. Velek připomenul skutečnost, že například K. Konrád se jako první zabýval Lužickými Srby. Potřebu novodobé reflexe oboru zmínila L. Hlávková na příkladu v 80. letech 20. století vydané trilogie Hudební věda, na niž dosud nic nenavázalo. Samotná recepce Nejedlého byla reflektována na konferenci konané v 70. letech 20. století, ja upozornil S. Tesař. Miloš Zapletal doplnil, že výstupy z konference vycházely na pokračování v časopise Hudební věda. V 80. letech pak vyšla publikace Zdeněk Nejedlý - klasik naší vědy a kultury.

Viktor Velek na závěr přečetl text satirické písně na Nejedlého pocházející z Kabaretu Červená sedma.