Jak číst Nejedlého Dějiny dnes?

Hana Vlhová-Wörner

Jak by dnes Nejedlý uspěl u zkoušky ze středověké hudby?
Aneb: jak dnes hudební medievisté čtou Nejedlého.
Příklad: pasáž o tropariu děkana Víta, str. 22–29.
(Vypracováno na přání kolegů, nikoliv z vlastní potřeby).

Tzv. troparium (správně: Offertoriale a Kyriale), kromě kaligrafické iniciály A zcela bez výzdoby (kdeže skvostně upravené!), ve skutečnosti z posledních dvou desetiletí 12. století (viz SPUNAR [1957]), takže sepsané dlouho před tím, než začala Vítova kariéra u sv. Víta. "Muší nožičky" je velmi originální Nejedlého (a později i Hutterovo) označení tzv. "pozdně lotrinské notace", která se objevuje ve střední Evropě ve 12. a 13. století (viz STÄBLEIN 1975 a SZENDREI 1986).

Tropář je ve skutečnosti cizího původu (VLHOVÁ 1993), přičemž místo sepsání se dodnes nepodařilo identifikovat. Rukopis byl v roce 1235 zakoupen pražskou kapitulou, nikoliv dokončen (SPUNAR 1957). Co se týče označení "jedna z kněh děkana Víta", viz poznámka výše, bez komentáře ponechávám domněnku o tom, že by se Vít staral o liturgickou hudbu ještě před tím, než se stal kanovníkem. Slovo "reforma" je zde uvedeno bez zdůvodnění (co to má být?), Nejedlý však s tímto pojmem operuje i na dalších stránkách.

Seznam liturgických knih je převzat z pokračovatelů Kosmových, kolekce jako taková se nezachovala. Je však dochováno několik liturgických knih z prostřední třetiny 13. století, které lze tedy zasadit do Vítovy doby: Nejedlý je však neznal a tedy necituje. Jde především o pontifikál (rkp. NM XIV B 9), evangelistář (rkp. NM XIV A 10) a lekcionář (NM XIV A 9), všechny již opatřeny notací na linkách, podobnou, jakou je notován tropář. Na rozdíl od tropáře jsou tyto rukopisy ozdobeny iluminacemi (popis viz VLHOVÁ 2000 a nyní též na stránkách "hymnologica.cz", BRODSKÝ 2000). Jak však Nejedlý mohl vědět, že se v důsledku sepsání knih skutečně podařilo dosáhnout uniformity? K potvrzení této domněnky zcela chybí prameny.

Kronikář má podle všeho na mysli evangelia a tropované lekce pro hlavní svátky církevního roku, které se skutečně dochovaly v lekcionáři a evangelistáři Národního muzea. Poslední věta tohoto odstavce dnes zcela ztrácí platnost.

Ofertoriální verše ano, nikoliv však "různé tropy", nýbrž zpěvy mešního ordinaria (Kyrie, Gloria, Sanctus a Agnus Dei) s tropy i bez tropů, zapsané ve dvou řadách. Repertoár doplňují tropované lekce. Jediné evangelium (Liber generacionis) bylo doplněno později, již ve svatovítském skriptoriu (SPUNAR 1957). O "reformovaném" zpěvu nemůže být ani řeč.

Stranou lze jistě ponechat passus o dlouhé řadě lidí, přinášejících dary u sv. Víta. Verše k offertoriím se zpívaly v evropské tradici ca. do r. 1200, pak se již objevují v repertoáru výjimečně (Praha je jednou z těchto výjimek). Offertoria s veršemi ovšem neměla formu "antifony" a "verše", nýbrž byla prováděna jako Responsoria: zde (jako i jinde) bohužel narážíme na Nejedlého základní neznalost středověkých forem. Nápěvy ofertoriálních veršů jsou velice ozdobné, někdy překračují "objem" (správný výraz: ambitus) deseti tónů, jak udává Nejedlý.

Středověké tropy byly trojího druhu: pouze melodické fráze (toto je přístup typický pro nejstarší období), následné textování těchto již přidaných melodických frází, a konečně textace ornamentálních pasáží chorálních melodií, například mešních "Alleluja": Nejedlý uvádí tuto poslední možnost. Textace starších melodií se však neděly kvůli jakési hudební "nelogičnosti", šlo spíše o cestu, jak dostat do posvátných liturgických textů nové poetické prvky. Nejedlý si zde zřejmě vypůjčil pasáž Notkera Balbula z kláštera Sankt Gallen (+ 913), který takto vysvětluje vznik sekvencí (textace předlouhých melodií). Poslední dvě věty tohoto odstavce, které hovoří o "pokroku" tropů či "melodické kráse neum" jsou metodologicky zcela chybné (v těchto kategoriích vůbec nelze uvažovat).

Tropář obsahuje především zpěvy s nově komponovanými (a často značně ornamentálními melodiemi). Sylabické tropy lze nalézt pouze v repertoáru tropů ke Kyrie eleison (označení "kyriamina" patří k osobitému slovníku české hudební medievistiky). Tropus Cunctipotens genitor se zachoval v tropariu v ojedinělé podobě, tj. s pouze čtyřmi závěrečnými verši (a toto provádění se stalo typickým pro liturgii Svatovítské katedrály). Není mi známo, odkud má Nejedlý údaj o melodie tropu Inmense conditor poli coby citaci Ite, missa est. Údaje o liturgickém určení si Nejedlý musel vypůjčit odjinud, v tropáři je zpravidla nelze najít.

< Následuje Nejedlého přepis tropu ke Kyrie, Lux et origo, který je, jak dnes víme, italského původu. Nová edice viz VLHOVÁ [2006]).>

Benedictus bylo od počátku tradice spojeno se Sanctus: k oddělení obou částí došlo až mnohem později, v novověku. Tropus Genitor summi filii je na foliích 40v–41r, pokrývá zhruba jednu a půl strany (nikoliv tedy "několik stran"!) Nejedlého hodnocení "rýmů" – v případě Sanctus Ex quo omnia se jedná o charakteristické rozšíření invokací Sanctus – je velmi subjektivní a nelze s ním souhlasit.

<Následuje diplomatický přepis celého zpěvu, moderní edice viz VLHOVÁ (2013)>

(atd.)

Dva tropy, které udává Nejedý jako ukázku české tvorby. O jejich českém původu lze pochybovat již po poznání cizího původu rukopisu. Sanctus Adonay athanatoz bylo do nedávné doby považován za unikum, na podzim minulého roku však byl identifikován další jeho zápis, a to ze 13. století ze severní Francie, jeho původ je třeba hledat tam. Agnus Cuius in Egypto je akvitánského původu, je zde zaznamenán již ve 12. století v rukopisech z Limoges (St Martial a St Leonard). O akvitánském původu ostatně svědčí i typická ornamentální melismata na závěr veršů (podobná melismata lze najít i ve středověkých traktátech o raném vícehlasu, jako návod jak zdobit horní hlas). Kritické edice obou tropů viz VLHOVÁ-WÖRNER 2010 a 2013. K ornamentálním melismatům viz níže.

Tato pasáž je úrodnou pastvou pro každého, kdo by chtěl Nejedlého nachytat na zásadním faktickém omylu, který se však stal nástrojem pro závažné tvrzení: v tomto případě je to významná role lidového zpěvu (čti: českého lidového zpěvu) na latinskou liturgickou tvorbu. Nejedlého postřeh o "jinakosti" melodie tropu je správný, jeho omyl vychází z chybného předpokladu, že jednohlasý latinský liturgický zpěv byl po několik staletí neměnnou entitou a odolával přirozené kreativitě. Vývoj jednohlasého latinského chorálu však v této době (tj. na konci 19. a začátku 20. století) představoval jednu ze základních otázek, kterou si položila současná hudební medievistika v čele s F. Ludwigem. Svým způsobem je tak tato konstrukcem plodem (záměrné?) izolace od soudobého výzkumu, který se dynamicky rozvíjel především v německé muzikologii.

Citovaná literatura:

BRODSKÝ (2000) = Pavel Brodský. Katalog iluminovaných rukopisů Knihovny Národního muzea v Praze, Praha 2000.
STÄBLEIN (1975) = Bruno Stäblein. Schriftbild der einstimmigen Musik, Leipzig 1975.
SPUNAR (1957) = Pavel Spunar. „Das Troparium des Prager Dekans Vít", in Scriptorium (1957), 50–64.
SZENDREI (1986) = Janka Szendrei. „The Introduction of Staff Notation into Middle Europe", in SMACSH, 303–319.
VLHOVÁ-WÖRNER (2004, 2006, 2010 a 2013) = Hana Vlhová-Wörner. Repertorium troporum Bohemiae Medii Aevi, vol. I–IV (Praha 2004–2013).